( P r v n í c h )   1 0   l e t   Č e s k é   t e l e v i z e
   Text na záložkách obálky

  • Uslyší-li zahraniční expert slovo "veřejnoprávnost", zakroutí udiveně hlavou. Přídavné jméno veřejnoprávní, kterým označujeme Český rozhlas a Českou televizi, je převzaté z německé jazykové oblasti, kde "öffentlich-rechtlich" označuje právní formu vysílací organizace, nikoli náplň její činnosti. Diskutujeme-li tedy o obsahu a náplni tzv. veřejnoprávního vysílání, není důležité, že vysílatel je "veřejnoprávní", je důležité, zda vykonává "veřejnou službu".

  • Bylo by tedy správnější používat jiný slovník a diskutovat nikoli o tom, co je to "veřejnoprávnost", ale o tom, co si představujeme pod pojmem veřejná služba… Mezi politiky a novináři se pojem veřejnoprávnost zahnízdil natolik, že ho i nespokojení a protestující teoretici musí ve veřejných diskusích akceptovat, chtějí-li zůstat ve hře.

  • Veřejnoprávní koncept vysílání neměl v České republice možnost organicky vyrůstat z nějaké dlouholeté domácí tradice. Je třeba přiznat, že je to koncept importovaný, převzatý ze zahraničí, z demokratick ých politických systémů. To vedlo k tomu, že ne vždy byly u nás pro něj připraveny všechny právní, ale často i společensko-politické podmínky. A tak veřejnoprávní poslání rozhlasu a televize je spíše vyjádřením přání, formulací úkolu, který osvícená část politické elity před vysílání postavila - to jest, aby vysílání bylo více službou veřejnosti než nástrojem vládnoucí moci.

  • Termín veřejnoprávní naznačuje, že ze zahraničních vzorů byl nejblíže ten německý, kde vysílací organizace jsou důsledně označovány jako "öffentlich-rechtliche Anstalten", tj. instituce veřejného práva. V anglosaské oblasti se totiž nehovoří o veřejnoprávních institucích, ale o organizacích veřejné služby - BBC je public service broadcaster, který je veřejným podnikem - public enterprise, corporation. Rovněž ve Francii se používá pouze adjektivum veřejný - public, přičemž o vysílatelích se hovoří častěji jako o organizacích veřejného sektoru (le secteur public) nežli o veřejných organizacích.

  • O tom, jak by zmíněná funkce veřejné služby měla být ve vysílání konkrétně naplňována, se vedou průběžné a nikdy nekončící diskuse, které jednak potvrzují to, že její rámec nelze přesně a definitivně stanovit, neboť tato funkce není funkcí sociologickou s "objektivním" charakterem, prosazujícím se nezávisle na záměrech zúčastněn ých. Tyto diskuse dále dokazují, že funkce veřejné služby odráží společenská očekávání, tj. to, co společnost od veřejné instituce vyžaduje a co se může v různ ých sociálních strukturách navzájem silně odlišovat.

  • Také z toho důvodu se nelze slepě ohlížet po cizích vzorech, z nichž je sice možné převzít obecná pravidla, lze z nich čerpat inspiraci, využít historické zkušenosti, ale nelze je slepě kopírovat. Vlastní konkrétní náplň pojmu veřejné služby rozhlasového a televizního vysílání by se pak měla vytvářet v domácím prostředí v průběhu široké diskuse za účasti celého politického spektra.

  • Legitimita, "právo na život" veřejné či veřejnoprávní instituce vychází z existence společného veřejného zájmu, a také z poznání, že tento veřejný zájem je něčím více než prostým součtem soupeřících individuálních zájmů. Ačkoli "veřejný zájem" bývá velice frekventovaným pojmem politického života, ačkoli se na něj odvolávají i právní normy, jeho definování je kupodivu velice vágní a neurčité.

  • Vyplývá to z povahy věci, kdy veřejný zájem je něčím, co se implicitně předpokládá. Právě používání tohoto pojmu a následné diskuse naznačující jeho konkrétní obsah nás přesvědčují o tom, že společnost veřejný zájem akceptuje jako něco, co zde objektivně existuje, jako něco, co přesahuje zájmy individuální.

  • I kdybychom pojem veřejný zájem zakázali nebo přestali užívat, brzy se vytvoří potřeba nějakého nového termínu, který by vyjádřil polaritu vztahu mezi individuálními, soukromými cíli a potřebami větších společenských struktur.


    • Milan Šmíd: Média, internet, TV NOVA a já.
    ISV nakladatelství, Praha, 2000.